Křesťanská víra dbá na vysokou úctu k zesnulým, kterou prokazuje mší v kostele a pohřbem do země na hřbitově či duchovní půdě. V dnešní době již kremaci striktně nezakazuje, ale popel by měl být uložen na hřbitovní posvátné půdě. Hřbitovy mají připomínat zmrtvýchvstání Krista a věčný život, který na Křesťany po smrti čeká. Proto jsou vhodným místem k modlitbám. Křesťanský pohřeb není svátostí, ale liturgickým obřadem církve. Vyjadřuje společenství se zemřelým, připomíná věčný život člověka. Církev má negativní postoj k ponechání urny s popelem doma či rozptylu v přírodě.
V případě, že máte zájem o křesťanský obřad, obraťte se na kněze vámi vybraného kostela a dohodněte se s ním na způsobu obřadu. Při pohřbu se má pozůstalým dostat útěchy ve smyslu Bible o naději a spojení s Kristem. Při rozloučení v kostele či na hřbitově církev zesnulého odporoučí bohu, jde o poslední rozloučení. Lze jej vykonat jak v kostele, tak např. v krematoriu nebo při ukládání urny na hřbitově.
Podle křesťanské tradice je zvykem sloužit zádušní mši, též zvanou rekviem, přímo při pohřbu nebo ve výroční den po pohřbu. Na této mši za duši zemřelého se scházejí jeho známí a rodinní příslušníci, aby si připomněli jeho památku a modlili se za něj. Rekviem je ve svém základě liturgickým textem, čteným jako součást modliteb za spásu duše. Často se ale setkáváme i s jeho zhudebněnou verzí.
Všechna náboženství mají své specifické zvyky a tradice spojené se smrtí člověka. Pokud máte specifická přání, komunikujte je s místními zástupci vaší církve a vybranou pohřební službou, která by vám měla i u specifických požadavků vyjít vstříc.
Rozdíl mezi civilním a církevním pohřbem
Pro církevní obřad se zpravidla rozhodují věřící, přičemž většinou je to přímo vůle zesnulého. Příbuzní zesnulého by se měli obrátit na kostel, který je rodině blízký a kde chtějí, aby se konal obřad. Je dobré se s místním knězem domluvit ještě před návštěvou pohřební služby. S knězem je nutné domluvit termín obřadu. Církevní obřad v kostele bývá zpravidla doprovázený i mší svatou. Většina kněží v dnešní době umožňuje, aby v mši kněze zazněly i osobní pasáže ze života zemřelého. Součástí bývá i hra na varhany. Po samotném církevním obřadu následuje pochod či odjezd s rakví na vybraný hřbitov nebo ke zpopelnění. Při ukládání rakve či urny do hrobu kněz pronáší modlitby. Po uložení rakve či urny se může konat ještě mše zádušní, která má pomoci duši zesnulého dostat se do nebe. Tato forma mše je velice tradiční a má vyjadřovat lásku pozůstalých k bližnímu svému, který opustil tento svět.
Česká republika patří mezi ateistické země a zájem o církevní pohřby či účast kněze se snižuje. Nejvíce se tyto tradice udržují na jihu Moravy. Civilní obřad se namísto kostela koná v obřadní síni. Smuteční řeč se zaměřuje na život zesnulého a přednáší ji profesionální řečník či blízký zesnulého. Nefigurují zde náboženské motivy a tradice, které nejsou přítomny ani na smutečním oznámení. Průběh obřadu, písně a rituály si volí sama rodina, aby rozloučení proběhlo podle její představy.
Pokud si nejste jisti, který typ obřadu zvolit, zaměřte se na život a vyznání zesnulého. V případě, že se rodina nemůže dohodnout, lze prvky civilního a církevního obřadu kombinovat. Například lze pozvat kněze, aby pronesl krátkou řeč do obřadní síně.